Jedna srdeční záležitost...

Ještě v průběhu renovace Pampelišky jsem došel k realitě, že je nutné mít ještě auto do běžného provozu, a navíc v době, kdy jsem měl karoserii u klempíře, mne prostě svrběly ruce. Tak rozšířila můj vozový park bílá Š1000MB z roku 1967 v kupní hodnotě 4.500,- Kč.

Motor 6.000km po GO, zbytek mechaniky také pěkný,plechy (vnější J) bez koroze, stačilo olakovat a bylo to docela pěkné autíčko, se který jsem bez potíží prošel STK a dostal známku na 3 roky… Spokojeně jsem s ním další dva roky jezdil po dovolených, do práce, po celé republice.. Po dvou letech jsem si v jedné ulici všiml stojící zelené Š100. Vypadala jako dobrý zdroj ND , ovšem po domluvě s majitelem a prohlídce a projíždce jsem si jí za 1.700,- Kč odvezl jako následovnici tisícovky. U té se projevila nemalá koroze skeletu,neměl jsem k ní až takový citový vztah a tak nastalo střídání stráží… Zelená sršeň absolvovala bez potíží STK a bylo to auto, které mimo běžné údržby nevyžadovalo vůbec nic. Podotýkám, že v té době stála pěkná užovka 25-30.000 , Mko ještě o 5-10 více a auto před totální GO 10-15.000. Moc památek na něho nemám,protože v té době jsem opravil Berušku

a ta se stala centrem mé pozornosti… Někdy v roce 1996 se mi naskytla možnost koupit Š120 LS (provedení Tuzex J) v původním, ale notně sešlém stavu, nicméně tenkrát za pouhých 6.000,-. Postavil jsem ho před dům a plánoval opravit a prodat…. Asi po roce jsem se pustil do klempířiny a protože půl roku před tím jsem prodal Zelenou sršeň a Beruška,kterou jsem jezdil opravdu nemá výkonné topení a já jsem, co se tepla týče zhýčkaný, LSa nešla do světa, ale zůstala u mne. Postupně dostala novou převodovku (4,44), z té původní se po 1.500km ozvaly hrozné zvuky a po vypuštění oleje se vysypaly kuličky z jednoho hlavního ložiska… Pak prišel na řadu motor, emisemi prošel, nicméně mně se nezdál. Sundal jsem hlavu, udělal sedla,nové ventily a protože jsem měl jěště volný víkend, vyndal jsem písty, abych zkontroloval stav. Byly kupodivu v pohodě….,až na čtvrtý ,kde jsem místo několika drážek na pístní kroužky našel jednu velkou a hrst pístních kroužků….. Protože to bylo provozní auto, šel jsem cestou nejmenšího odporu a dal jiný motor… V rámci zvýšení bezpečnosti = snížení maximálky, byl ze Š100 JJ. Poté následovala přední hřebenová náprava M (složená v dlouhých zimních večerech z nových dílů) , zadní také M a protože se blížila TK a kufr s nosníky nebyly nejlepší, z netknuté užovky na vrakovišti jsem uřízl vše, co bylo před čelním oknem a vsadil do Jindřicha (ani nevím, jak k tomu jménu prišel…). Na STK se líbil a měli jsme na dva roky pokoj. Krátce poté mi byl věnován motor Š136 s natočenými 170.000km,lehce udýchaný, ale zachovalý. Následovala okamžitá montáž a v kombinaci s krátkou převodovkou se Jindřich změnil ve svižné vozidlo. Tento motor se v dobrém zdraví, ale již slabší výkonem se dožil 253.000km, kdy ho vystřídal Š135 s najetými 45.000km .Potom jsem konečně, za dobré služby věnoval Jindřichovi nový kabát, v orig Škoda odstínu zeleń oliva.

Další rok se nedělo nic, až 22.února 2002, přes den pršelo, večer mrzlo a bratrovi zčista jasna vyrostl před rodinou Š125 strom . Stromu se naštěstí nic nestalo, jen mamky první slušné auto čekala cesta poslední…

Protože přes auta jsem u nás v rodině já , byl jsem pověřen sehnat nový vůz v maximální kupní ceně 10.000,-.se speciálním zaměřením na typ Š 105-120. Měsíc uplynul, a nic. Jednoho dne mi padl do oka inzerát: Š 110R, r.v.1978,málo jeté,zachovalé, negarážované,1.majitel – rubrika autoveteráni. Zavolal jsem jen ze zvědavosti, ale začalo to být zajímavé, protože lak špatný,ale bez koroze, najeto 73.000km a cena 10.000,-. Mamka na otázku, zda by chtěla erko, odpověděla že ano, a já s bráchou jsme je jeli prohlédnout. První dojem byl vyloženě negativní, oloupaná barva, 2oké čelo.. nic moc. Přesto jsem se posadil za volant, a Žluťák si mne začal získávat. Náhle bylo vidět,že měl majitele, který nic nepředělával, tudíž vše je jak má u eRka být a nemá mnoho najeto. Vypínače neochozené, sedačky nerozvrzané,řízení bez vůle, vše fungovalo, jak má, prostě zánovní vůz. Ještě jsem chtěl slyšet motor a ten když potvrdí dojem, auto bude naše. Po vyhnání myší se rozhučel ventilátor, Žluťák začal příst a byl náš….

Mamka v první chvíli nebyla príliš nadšená, ale po první jízdě se Žluťákovi omluvila za nedůvěru. Na týden jsem si ho půjčil a udělal kompletní údržbu,a báječně se po dlouhé době svezl… Jako dárek jsem se rozhodl mamce na Žluťáka věnovat nový kabát. Na skeletu nebylo takřka nic, jen pro eRka typicky uhnilý žlábek střechy se dělal nový. Dostal 4oké čelo, novou přední kapotu, vše slícovat a olakovat . Odstín je původní sluneční žluť, jen na přání majitelky o něco výraznější. Lak dopadl přes stodolové podmínky velmi slušně a tak zbývalo jen ho nastrojit. Na autu chybí jen pěkné nárazníky, nachromovat linety oken, nápis na zadní kapotu ,a je v originále. V srpnu 2002 jsem Žluťáka slavnostně předal mamce,

která je s ním naprosto spokojená a nevyměnila by ho za jiné. Erko se jí líbí a sklízí s ním denně obdiv, od známých i neznámých lidí, z čehož má vždycky radost.Za dva roky jsem vyměnil jen baterii a namontoval starter s reduktorem.

Když jsem se Žluťákem strávil ten první týden, kdy jsem mu dělal údržbu, uvědomil jsem si , jak mi jízda erkem chybí. Přece jen s Pampeliškou jsem jezdil svátečně, a to bylo málo. A tak se za týden po Žluťákovi přibylo do rodiny třetí vůz Š 110 R.

Vyrobeno v říjnu 1980, bylo víceméně v orig. stavu, 2 roky staré blatníky,prahy ,př. náprava a lak, slušná 4q převodovka,motor s překlepaným číslem, ale výkonem téměř zahambujícím Fa 135.Repasi Žluťáka jsem o 6 týdnů odložil a pustil se do úprav. S karoserií jsem nedělal nic, dostala jen nový kabát – bílý, (od té doby je to Bílá…), opravené uchycení pravého zadního ramene a výřez na 5q.Zastavěl jsem obě nápravy z rodinné Š 125 L s posilovačem a prohodil motory s Jindřichem

a začal si užíval eRka.

Další změny v mé „sbírce“ nastaly až na jaře 2003, přišel jsem na volné místo v mé stodole,a protože mne vždy mrzelo, že žádné auto mých dědů nezůstalo v rodině (Octavia 1960,100 L 1969, W 353 1970)., začal tyto vozy shánět…. V mé síti uvízly dvě Š 100, bílá z roku 71

a šedá r.70. Obě až na detaily původní, první majitelé….. Po chvíli váhání, kterou, jsem vzal obě a tento problém budu řešit v budoucnu….

Asi měsíc se nedělo nic, až mne kamarádka postavila před výzvu . Viděla Rapida, ale bez střechy. To kdybych postavil, to by se jí líbilo… Řekla to ve středu a v sobotu jsme jeli pro Rapida,havarovaného přes střechu…K němu přibyly ještě 2 auta na díly a jedno na „jiné“ účely . V polovině června jsem začal a 23.12.2003 v 23 50 dal do provozu,

protože u Bílé začal téci olej do spojky a já poslední měsíc jezdil jednou z Gardovek určenou na díly…J Začátkem ledna 2004 se mi ještě připletla pod ruce Š 1000 MB ,před renovací, ale r.v.1964,3.serie, první majitel, až na lak a PP blatník vše původní a jen s drobnou korozí….

No ano, už je moje :-).

26.ledna 2004, při návratu z práce, mě při čekání v koloně upravil zadní část Rapida pekař, spící za volantem Ivecca

a já stojím před problémem. Vlastním poměrně široký vozový park, ale nemám s čím jezdit. Kupodivu odmítám variantu koupit další auto a padá rozhodnutí důkladně zrepasovat Bílou, pozvolna sice i Rapida , ale do definitivního vyřešení dokladů Rapida, jezdit znova ERKEM. Ale to jsme již v současnosti , a Vy můžete sledovat osudy jednotlivých miláčků v samostatných článcích, které bych sem chtěl postupně dát. Doufám, že Džon nebude proti :-), přeci jen , nejsem troškař….

Škodovka je v mém případě opravdu srdeční záležitost, nemám jí proto, že je to "nejlevnější" ježdění. Nejsem tvor konzumní, a tak komfort jízdy,či pasivní bezpečnost, "ekologie" a minimální potřeba oprav není pro mne rozhodující.Když pominu "odvozený" model 911, eRko,Felda a spol... jsou auta, která mi chybí, když s nimi nejezdím, což je pocit, který ve mě nenavodí žádné "normální " auto. Pro rýpaly: vím, jaké to je s "normálním" autem, většina okolí ho má a byl jsem , mimo jiné, 2 roky prodejce nových aut u Peugeotu ( měli jsme tam i bazar, takže znám i jiné značky..).

Karel