Cesta za sluncem

Celý tento příběh se začal psát již na začátku tohoto roku 2013. Vzhledem ke každoročně se opakujícím depresím ze zkouškového a podobných ptákovin jsem potřeboval něco, na co bych se mohl těšit a co by mi pomohlo překonat tyto horší časy. Přítelkyně celý rok studovala ve Španělsku ve Valencii a musela se samozřejmě v létě nějak dostat domů. A mě jednoho zimního večera nad skripty jednoho z nenaučitelných předmětů napadlo, že když už jsem v roce 2011 vyšplhal eRkem na Grossglockner, proč bych si to nemohl prodloužit a nedojet za ní až do Španělska. Rozdíl ve vzdálenostech mi samozřejmě přišel malý a nepodstatný.

Od návratu z Grossglockneru probíhaly postupně na autě menší či větší úpravy (generálka motoru, nová přední náprava, nový chrom na nárazníku,…), auto díky tomu stálo zhruba 15 měsíců a tudíž teorie byla, že by vlastně mělo být lépe připravené než při expedici Rakousko. Hned jak slezl sníh, začalo se s vidinou velkého letního výletu jezdit, aby se motor zaběhl a odhalilo se co nejvíce vad. Víceméně se nic neobjevilo, takže obavy nerostly. Až přišlo léto, 35°C a ukázalo se, že při cestách po dálnici se eRko neuchladí. Takže ještě proběhlo vyčištění chladiče, které žádné zlepšení nepřineslo. Čas se začínal pomalu krátit, takže už nezbývalo moc možností co prozkoumat. Poslední věcí, která my byla doporučena, byla kontrola termostatu. To bylo dva dny před plánovaným odjezdem. A zde nabraly události spád. Termostat byl samozřejmě v pořádku, ale při jeho vracení na místo se někde stala chybička. Tou dobou jsem jezdil eRkem i do práce, abych viděl, jak šlape. Poslední den v práci, odpíchnul jsem, přišel na parkoviště a hle, pod celým autem louže a všechna voda venku. Proč ne, když máte druhý den jet přes 2000km. Poutahoval jsem všechny spoje a voda se začala tvářit, že už neuniká. To bylo úterý odpoledne. Chtěl jsem vyjet večer, abych v chladnější noci ujel spoustu kilometrů. Zároveň jsem ještě před odjezdem chtěl auto umýt, abych nedělal ostudu. Když bylo naleštěno, koukám, a zadní kolo je prázdné. To už začínalo být na mojí psychiku trochu moc a začínal jsem uvažovat, že opravdu nikam nepojedu, že těch znamení je už dost. Myslím, že není normální, aby člověk za poslední rok třikrát píchnul kolo u auta. Přitom OR6, které jsem posledních pět let na autě vozil, jsem nikdy nepíchnul. Před touto cestou mi to ale nedalo a vyměnil jsem je za skoro nejeté Firestony, což i přes zachovaný galuskový rozměr změní chování auta o několik tříd. A teď, těsně před odjezdem, stálo jedno z těchto nových kol na ráfku. Techniku ani znalosti na domácí opravu kola samozřejmě nemám, takže se odjezd odkládá na ráno.

Ráno jsem vytáhl místního gumaře skoro z postele – hodinu se s tím kolem mořil, aby nakonec řekl, že práce s bezdušovými je tisíckrát lepší a mé kolo nejde opravit. Ani mě to nepřekvapilo. Poslední, co mě napadlo, byla výměna duše za jinou. Ještě, že každý škodovák má doma 10 další kol. Takže kolo nasazeno, přikryto nezbytným Sprintem a jede se.

Omlouvám se za tak široké popisování předstartovní situace, ale chtěl jsem tak trochu navodit můj pocit absolutní beznaděje :-). Ještě co bych dodal k předstartovním přípravám, rozebíralo se tu na několika stránkách, co všechno vzít sebou. Bylo toho tolik, že bych se do auta nevešel, takže jsem vzal pouze benzínovou pumpu, neboť ta mi tekla už doma. Samozřejmě věci povinné výbavy a spotřební materiál – žárovky, pojistky, klínový řemen. A celou bednu nářadí. Říkal jsem si, že něco by se třeba dalo koupit a zbytek věcí stejně opravit nedokážu, tak proč s sebou všechno vozit.

Na velikosti úvodu je vidět, že vůbec se vypravit vlastně bylo z celé cesty to nejhorší. Z důvodu dostatku vlastní nervozity jsem o cestě nikomu neřekl, neboť poslouchat ještě od každého, že je to blbost a že tam nedojedu, mohlo by mě to zlomit. Ale teď už konečně k vlastní cestě.

Plán byl takový, dostat se co nejrychleji na místo a až zpátky se dívat na všechny možné zajímavosti. Z důvodu jednoduchosti jsem zvolil cestu po dálnici – nejmenší únava, největší pravděpodobnost nějaké dobré duše na odtah. Google zvolil cestu Choceň-Plzeň-Norimberk-Lyon-Barcelona-Valencie, 2210km, 19 hodin 26 minut. Já jsem se této cestě nebránil, přišlo mi nádherné, že člověk v Hradci najede na dálnici a sjede z ní ve Valencii skoro před domem. Samozřejmě, že s takovýmto časem jsem nepočítal, odhadoval jsem zhruba 30 hodin, spíš víc. Ale když člověk nespěchá, tak to neřeší. Další argument pro tuto trasu byl, že minimálně do Lyonu, ale občas i do Barcelony, jezdí od nás z Vysokého Mýta kamiony, takže to bylo takové moje uklidnění, že by mě třeba nabral a odvezl zpět. Jestli by to bylo opravdu realizovatelné, po tom jsem raději nepátral. Vyjížděl jsem v deset hodin dopoledne, takže již před Prahou bylo šílené vedro a musel jsem si přitopit. I tak jsem zvolil jako rozumnou rychlost 80-90km/h. Jakmile bych jel víc, neudržel bych teplotu pod 100°C i s puštěným topením. Po dalších dnech jsem zjistil, že to možná byla zbytečná obava a že se dalo jet i rychleji, ale strach a respekt byl silnější. Tato rychlost měla tu výhodu, že jsem si vybral nějaký kamion a jel jsem za ním třeba 100km, pak zase za nějakým jiným, člověk u takové jízdy nemusí moc přemýšlet a jede v klidu. Přestávky jsem dělal po každých dvou hodinách i méně, jak to vyšlo a jak jsem se cítil. Vzhledem k nefunkčnímu ukazateli paliva bylo vhodné stavět vícekrát, aby nedošlo k nějakému problému. V podvečer stále ještě kdesi v Německu mě konečně zastihl déšť, mohl jsem se tudíž po ochlazení celého auta podívat na chvíli i nad rychlosti 100km/h. Pak ale přišla teplá noc a já se opět uklidnil a jel pěkně v kamionových vláčcích.

V deset večer jsem konečně překročil hranici Francie a začal se trochu obávat mýtných bran, přeci jenom jako řidič jsem jimi již dlouho nejel, tak jsem si nebyl jistý, jestli trefím tu správnou. Nakonec se mi to vždy povedlo, což se nedalo říci o všech řidičích, neboť zde neustále docházelo k couvání a přejíždění mezi koridory. Docela by mě zajímalo, jak by takovýto systém fungoval v Čechách – když na dálnici skončí pruhy, rozšíří se na 15 bran a za nimi se to opět sjíždí do dvou pruhů, zcela libovolně a demokraticky – věřím, že u nás by nikdo nikomu nedal přednost a při sjíždění by se to neustále bouralo a špuntovalo.

a teď si vyberte, co tankovat

Snažil jsem se před spací pauzou pokořit psychologickou hranici 1000 zbývajících kilometrů, což se mi někdy kolem třetí hodiny ranní v Lyonu podařilo. Ono vůbec jet podle navigace dokáže být někdy pěkně depresivní, když v Praze ukáže do další křižovatky 450km a takhle se to několikrát opakuje, moc cesta neubíhá. V Lyonu na benzínce jsem se pokusil přestavět auto na útulnou postel, což se mi tedy nepovedlo. Nevím, jestli na to existuje nějaký fígl, já, ač nejsem nikterak přerostlý, jsem se tam prostě nějak nemohl vejít. Ale nakonec se podařilo aspoň trochu usnout a díky této delší pauze jsem mohl zkontrolovat stav vody v chladiči, neboť teplota klesla aspoň tak, aby se dal otevřít. Voda překvapivě byla na svém místě ve správném množství, tak jsem jel dál. Druhý den cestování byl o trošku méně veselý, neboť jsem již byl na jihu Francie, kde teploty byly ještě o něco vyšší než u nás. Při překonávání hor na hranici se Španělskem, což bylo po poledni, už prostě auto odmítalo chladit a stala se ze mě dálniční brzda. Přidal jsem pauzy i mezi tankování a sedmdesátikilometrovou rychlostí jsem se šinul k cíli. Nehledě na to, jaké teplo bylo autíčku, začínalo být nedobře i mě – venku 40°C a člověk si v autě ještě topí…ke konci cesty jsem si musel na každé benzínce koupit studenou vodu. I přes tyto drobounké problémy jsem nakonec do Valencie večer druhého dne dojel. Z navigačních 19 hodin se tedy stalo 34 hodin. Což je tedy dost a jsem moc rád, že to eRko ve zdraví přežilo. Cestou jsem zjistil, že na západ od našich hranic se naše auto docela líbí, pokukoval po mě leckterý řidič, spousta jich mávala či ukázala zdvižený palec, těšilo mě to. Když mě v Německu předjížděl člověk ve starém Porsche a mával, hned mi přišlo, jako bych měl také auto za několik milionů… Ve Španělsku na benzínce se vedle mě postavil Dodge Viper a jeho italský řidič si auto také dlouho prohlížel, skoro vypadal, že by chtěl závodit. Asi zapomněl, že mě chvilku před tím předjížděl zhruba trojnásobnou rychlostí.

Do Valencie jsem tedy přijel ve čtvrtek večer a dva dny jsem si naplánoval na odpočinek a hlavně na moře. Valencie je podle mě moc krásné město, dle počtu obyvatel by mělo být skoro srovnatelné s Prahou, což mi teda rozhodně nepřijde, zdá se mi mnohem menší. Byl jsem zde dvakrát v průběhu roku, takže jsem si ji stihl poměrně dobře okouknout. Ale jakožto bývalého atleta mě nejvíc zaujalo, jak je zde podporován sport – městem protéká řeka a původní koryto vedlo středem, jak to tak bývá. Někdy v padesátých letech však přišla povodeň, po které se rozhodli, že koryto odkloní. A na místě původního vyrostl skoro 10km dlouhý park, kde všichni běhají, jsou zde i fotbalové a atletické stadiony, spousta stromů, prostě úžasné. Jako kdyby z Prahy odklonili Vltavu a místo ní udělali park. Dovedu si to docela dobře představit. Mimo to je zde městská trať formule 1, což pro mě jako velkého fanouška, bylo obrovské lákadlo. Část trati funguje jako běžná silnice, zbylá část je uzavřena a most, přes který vede, se vysouvá jen na závod a pak pravděpodobně jen na několik málo akcí. Díky obrovské náhodě se mi podařilo dostat se na jednu z těchto akcí na podzim, neboť když jsem tu byl poprvé, konal se zde běžecký závod, který skoro celý vedl právě po trati a dokonce i přes tento most. To byl nádherný zážitek. Teď v létě jsem měl za cíl aspoň po některých částech se eRkem projet a něco nafotit, což sice znamenalo porušit sem tam nějakou značku, ale snad se něco povedlo. Pak ještě projížďka a fotky na promenádě pod palmami a rychle pryč. Mé tělo není nějak moc stavěné na takovéto počasí a byl jsem docela rád, že odjíždíme zase na sever, protože když se z denních 37°C stane na noc pouze 28°, je těžké se dobře vyspat.

pláž

na trati GP Valencie

V neděli jsme se vydali vstříc prvnímu výletnímu místu – Montserrat. http://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1%C5%A1ter_Montserrat Zajímavé poutní místo, mě se z něj samozřejmě nejvíce líbily prostředky hromadné dopravy, protože aby do jednoho místa vedla zubačka, kabinková lanovka a dvě lanovky petřínského typu, to jsem ještě neviděl. Odtud vychází několik turistických cest na pár vrcholků v okolí, tak jsme si vybrali ten nejvyšší, abychom se trochu roztrénovali – asi dvě hodiny a jen pár stovek metrů převýšení, pohoda. Z eRkového hlediska šlo o první místo, kam jsme supěli serpentýnami, přišlo jich poté tolik, že mě to přestávalo bavit. Po prozkoumání tohoto místa jsme jeli dál, abychom se co nejvíc přiblížili startovnímu bodu pondělní výpravy. Což znamenalo dalších 40km serpentýn, prostě nechápu, kde se to v těchto zemích bere, u nás když má kopec 5 km, už je to hodně.

Montserrat

stavění stanu při nejlepším osvětlení

V pondělí byla našim cílem Pica d’Estats, s 3143 metry, nejvyšší hora Katalánska. http://en.wikipedia.org/wiki/Pica_d'Estats Aby byl tento výstup nějak rozumně stihnutelný za den, bylo nutné absolvovat 10km výjezd lesní cestou přes kameny a potůčky do 1800 m.n.m. Zde jsem měl trochu strach, několikrát eRko odmítalo pokračovat i na jedničku, ale do cíle jsme se dostali. Na úvodní ceduli bylo psáno 18km cesta tam a zpět, 9 hodin času. Něco jsem už v životě odchodil, tak jsem se tomu zasmál…no stihli jsme to jen tak tak. Stoupání pořádné, cesta v mírnějších úsecích, jinak se lezlo po kamenech, na posledních 3km převýšení 650 metrů. V úvozu kousek pod vrcholem nás překvapilo sněhové pole, o kterém se nikdo nezmiňoval. Při rozhodování co dál jsme se potkali s dalšími turisty, všichni nasazovali mačky a říkali nám, že to nevylezeme a pokud ano, tak to neslezeme. Tak jsme je v teniskách předběhli a zpátky sjeli jako na lyžích – prostě jako správní Češi, kteří nepoznají nebezpečí. Výlet ale nádherný, vřele doporučuji. Lepší vodu, než z jezírka pod vrcholem, jsem snad nepil. Jen to možná chtělo vzít opalovací krém, neboť když si opálíte ruku do fialova, tak už skoro končí legrace. Po devíti hodinách šlapání jsme se konečně vrátili k autu a začali trochu měnit plány. Další hodiny v autě jsem odmítl, takže jsme pouze sjeli dolů na asfalt a vrátili se do stejného kempu.

výstup na Pica d´Estats

V úterý jsme původně chtěli vyšplhat ještě na nejvyšší horu Andorry, ale nějak na to nezbyla fyzička. V záloze ale byly další plány. Andorru jsme ale každopádně vidět chtěli. Takže to znamenalo zpátky 40km serpentýn…jak by mě takovéto silnice bavili na kole, ale autem je to otrava a hlavně mě přijde, že to auto strašně trpí. Andorra mi přišla velmi zajímavá, vybudovat stát jen v údolíčku, to je nádherný nápad. Hlavní město mě tedy nikterak neoslnilo – buď jsme byli ve špatné části, nebo se špatně dívali, ale pouze obchody, nic zajímavého. Ale příroda okolo nádherná. Alternativní program k nejvyšší hoře byl okruh kolem horských jezírek v lyžařském středisku Ordino-Arcalis. Takže samozřejmě opět serpentýny a opět spousta cyklistů, šinoucích se nahoru. Člověk jim závidí, takovou tréninkovou trať za domem. Vyjeli jsme zhruba do 2200 m. n. m., zaparkovali mezi pasoucí se krávy, což mi rozhodně nepřišlo jako dobrý nápad, ale stáli tak všichni, a vyrazili jsme do kopců objevovat krásy jezírek. Po návratu jsem koukal na boční okýnka a zjistil jsem, že krávy chodily blíže, než se zdálo, měli jsme celé okýnko oblíznuté…ještě, že se nám ty krávy neposadily třeba na kapotu. Tak jsme raději rychle ujeli. „Dole“ v Andoře, což zde znamená zhruba v 1500 m. n. m., jsme objevili kemp a konečně po týdnu spali v trochu chladnějších teplotách.

Ordino-Arcalis

Ve středu ráno se objevila první a v podstatě jediná závadička na autě, a to stávkující startér. Sepnul a netočil se. Vyndávat a rozebírat startér, to se mi opravdu nechtělo a věřil jsem, že jde pouze o dočasnou závadu, tak jsme za pomoci několika dalších lidí auto roztlačili, naskočilo a jelo se dál. Z Andorry vedou na sever do Francie dvě cesty, a to buď placeným tunelem nebo serpentýnami přes kopec. Samozřejmě jsem zvolil tunel. Andorra není v Evropské unii, ale kontroly na hranicích nijak neprobíhají, nejsem si úplně jistý, na základě čeho, ale tyto malé státy mají vůbec i politický systém jinak koncipovaný než normálně, takže pravděpodobně na základě nějaké dohody s Francií a Španělskem. I pře to na výjezdu z tunelu stálo pět celníků a vytipovávali si problémová auta, takže nás minout nemohli. Poklábosili jsme v několika jazycích a nechali nás jet. Docela jsem se divil, neboť jsme měli zadní sedačky napěchované věcmi až po střechu a přes ně přehozenou deku, aby to nevypadalo tak hrozně – jasní adepti na pašování.

Naším dalším cílem bylo Carcassonne. http://cs.wikipedia.org/wiki/Carcassonne Hodně jsem o této pevnosti četl, tak jsem se na ní chtěl podívat naživo. A když zde člověk stojí a představuje si, jak se to tu ve středověku muselo řezat, asi to tenkrát neměli jednoduché. Vnější části jsou volně přístupné, platí se pouze centrální část. V ní je i promítání, jak probíhaly rekonstrukce. Ve vnější části se odehrával i rytířský turnaj – souboje na koních. Pevnost je krásný kus historie, akorát já bych si jí dovedl představit bez všech těch krámků a restaurací, kdyby to tam vypadalo jako při bitvách…ale chápu, že by to tak nebylo možné uživit. Bohužel mám odsud zážitky jen omezené, neboť jsem se díky opravdu hroznému vedru mezi zdmi staral hlavně o to, aby to se mnou neseklo. Po prohlídce jsme vyrazili tentokrát k čistě technickému skvostu, a to k mostu nad Millau. http://cs.wikipedia.org/wiki/Viadukt_Millau Nejvyšší most na světě, nádherná štíhlá stavba, která v těchto místech pravděpodobně vyřešila obrovské dopravní problémy. Při našem příjezdu již byl večer, takže infocentrum mostu bylo zavřené, ale nám šlo stejně hlavně o aspoň nějakou fotku. Takže jsme jich pár nafotili a prchali do kempu spát.

Carcassonne

viadukt Millau

Ve čtvrtek ráno jsem zjistil, že za předchozí den zmizela z chladiče takřka veškerá náplň. Což bylo opravdu divné, neboť chlazení fungovalo pořád stejně. Tak jsem pouze dolil a do konce cesty již nezmizelo skoro nic, podivné. Chtěl jsem se po slavném mostě i projet, takže jsme hledali cestu, jak najet na dálnici, vzhledem k placenému přejezdu jsme chtěli trefit hned napoprvé správný směr. Nakonec se podařilo a nabrali jsme směr na Marseille. Cestou byl v plánu ještě Národní park Camargue http://cs.wikipedia.org/wiki/Camargue kde však z mého pohledu nic moc k vidění nebylo. Odtud již začínala neplánovaná část naší cesty, což se zpětně ukázalo jako ne zcela šťastné, neboť proplétat se městem velkým jako Marseille, když ani nevím, co hledám a kam se chci dostat, sranda. Jako ideální řešení bylo mířit k největší dominantě a na kopec, takže jsme si prohlédli baziliku Notre-Dame de la Garde, z výšky zhlédli město a pokračovali po francouzské riviéře. Na rozdíl od předchozích dní na pobřeží nebylo tak jednoduché najít volný kemp, takže jsme celý podvečer jezdili od kempu ke kempu. Pak padla tma, my jsme byli stále na cestě a začal docházet benzín. Jenže ve Francii po osmé hodině už není takovou samozřejmostí, že je všude otevřeno, takže jsme na výpary dojeli k nějaké zapadlé automatické pumpě, která nám ale zase odmítala platební karty, prošla až třetí. Po desáté hodině jsme konečně našli kemp s volným místem, ale když jsme stavěli stan, popraskaly nám tyčky na čtyřech místech. Tolik náhradních jsem s sebou neměl, takže jsme stan přivázali k plotu a tak nějak se pod ním vyspali. Prostě den blbec.

Marseille

V pátek se postupně pokračovalo dál po pobřeží, s první zastávkou v Saint-Tropez. Odkojen Četníky jsem toto město nemohl minout, ač si myslím, že by z popularity těchto filmů mohli vytěžit daleko víc. Ale policejní stanici jsem viděl, četníka také, takže spokojenost byla. Slavnými městy Cannes a Nice jsme projeli pouze se zastávkou na vykoupání a spěchali jsme do Monaka. Přesně dle očekávání je zde hlava na hlavě, ale město je to krásné. Prošli jsme se ke známému kasinu a odtud jsme obešli celou trať Velké ceny. Tím se dá obejít v podstatě většina Monaka. Při návratu se situace u kasina velmi změnila, končil zde patrně nějaký velký večírek, policie uzavřela křižovatky a různá Ferrari a Rolls-Royce si jezdila vyzvedávat prominenty. Tím se najednou začal rozplývat můj plán, jak si projedeme formulovou trať. Ale úplně vzdát jsem to nechtěl. Slečnu jsem nechal řídit, vzal jsem si mapku a snažil se nás nějak odnavigovat na trať. Tím pádem jsme se u kasina dostali do té velké mely, ale prostě jsme najeli do křižovatky tak, že už nás museli pustit dál. Ale když si člověk mává z okýnka do okýnka s řidičem Rolls-Royce, kde rezerva stojí tolik co naše auto i se všemi věcmi, a vysvětluje si, kdo pojede první, zajímavé. Nicméně okruh jsme tam, kde se dá, objeli, něco i nafotili, takže se podařilo. A dostali jsme se zároveň do fotoalb mnoha fotografů, neboť stejně jako já i ostatní stáli v zatáčkách a fotili si drahá a zajímavá auta a vzhledem k tomu, že naše auto, předpokládám, v životě neviděli, fotili ho také. Opět mě polívala národní hrdost… Obkroužením tratě v Monaku už mé eRko jezdilo po tratích třech Velkých cen, to nemůže říci ani spousta závodních aut  Po Monaku už jsme zamířili směrem domů s tím, že cestou se ještě někam podíváme. Takže jsme vyrazili do Itálie. Již byla noc, kemp vzhledem ke stavu našeho stanu nemělo smysl hledat, tak jsme jeli, dokud nepřišla únava. Pak jsme na dálničním odpočívadle vytáhli spacáky a lehli vedle auta. Říká se, že je to zakázané, ale policajti přijeli přesně v moment, kdy jsem rozbaloval spacák, nic neřekli a odjeli. Takže se to asi toleruje.

Saint-Tropez

Monako

V sobotu ráno jsme pokračovali přes Milán dál směrem na Švýcarsko. U Milána opět zazlobil startér, tentokrát v nejnevhodnější dobu, a to když nám to chcíplo při přejíždění mezi mýtnými branami. To jsem se již trochu bál, když jsem tlačil auto z prostřední brány, aby naskočilo. Ale nic nás neporazilo a jelo se plynule dál. Na hranicích se Švýcarskem byly asi jediné kolony, co jsem za celou cestu potkal, takže se to dalo vydržet. Ve Švýcarsku je nutné mít dálniční známku a prodávají se pouze roční, což je na 200km, které jsme tudy měli naplánované trochu nevýhodné, ale než se tahat někde bočními cestami, raději jsme zainvestovali. Cesta Švýcarskem byla trochu nahoru dolu, ale jelo se pěkně, trochu problémy nás dostihly až v průsmyku San Bernardino (2066 m.n.m.), kde se z dálnice utvoří jednoproudová silnice a stoupáte a stoupáte. Zde jsme nebyli schopni držet tempo ostatních aut, což mi v souvislém proudu aut bylo trochu trapné. Ale řidiči za námi pravděpodobně pochopili, že prostě rychleji nemůžeme a netlačili se. Jaký rozdíl od domácích silnic…Nakonec jsme se na kopec dostali bez újmy na zdraví a řítili se do údolí. Tam nám to již šlo lépe. Zamířili jsme do Vaduzu v Lichtenštejnsku. Malé klidné městečko s krásným zámkem. Ten však, pokud jsme dobře pochopili, není přístupný, takže jsme ho pouze okoukli zvenčí a vydali se dál. Cestou nás ještě čekaly asi čtyři kilometry strachu po rakouské dálnici bez známky a pak již německé dálnice. Až ve Vaduzu se po celé dovolené zkazilo počasí a začalo mírně pršet. Do toho nám shořela zásuvka na navigaci, což vyhodilo pojistku. To byla po startéru jediná závada. Z Vaduzu je to ale domů v podstatě pořád rovně, takže už jsme navigaci nepotřebovali. Ošklivé počasí však nepřestávalo a tak přespání někde venku přestávalo být reálné. Takže jsme prostě stále jeli, okolo druhé ranní jsme byli na českých hranicích a zde začala obrovská bouřka, pršelo tolik, že všichni jeli maximálně 50, protože i tak skoro nebylo vidět. Tak jsme zastavili na odpočívadle, ale bylo vidět, že to nemá smysl a pokračovali jsme ku Praze. Díky jistým problémům v oblasti větrací mřížky nám vytrvale tekla voda na nohy, ale člověk už to musel nějak vydržet. Do Prahy jsme nad ránem dojeli, na další cestu již jsem neměl energii a déšť neustával, tak jsme přespali v Praze a domů dorazili až v neděli za sluníčka.

San Bernardino

Vaduz

přibližná trasa

Shrnutí:

• najeto: 5387km
• spotřeba: 6,8l/100km (cestou tam pouze 6,2), celkem natankováno 367 litrů paliva
• problémy: slabé chlazení, občasné vynechávání startéru, vyhořelá zásuvka zapalovače
• náklady: benzín: 15000Kč
• mýtné Francie: 1785Kč/860km (2,07Kč/km)
• mýtné Španělsko: 1274Kč/496km (2,57Kč/km)
• tunel Andorra-Francie: 165Kč
• viadukt Millau: 227Kč
• mýtné Francie:110Kč (kolem Marseille)
• mýtné Itálie: 809Kč/313km (2,58Kč/km)
• dálniční známka Švýcarsko: 893Kč/200km (4,47Kč/km)
• náklady za cestu dohromady: přibližně 20000Kč

Postřehy:

• Projeli jsme 10 zemí, máme suverénně nejhorší dálnice.
• Každý kamion má jinak nastavený tempomat, zejména polským jsem nestačil.
• eRko se nejlépe řídí naboso, v případě bosých nohou není problém obsluhovat plyn levou nohou a pravá může odpočívat.
• V případě jízdy po dálnici je jediný důležitý budík ukazatel teploty, nekoukal jsem jinam než na něj a ven.
• Když řídí někdo, kdo neví, co se všechno může s autem stát a že má sledovat teplotu, je jízda mnohem rychlejší a klidnější.
• eRko vzbuzuje kladné emoce, v kempech za námi chodili lidé a chválili, na dálnicích mávali, ale spousta je navyklá na znaky, tak hledali, jaký znak auto má a co že je to za značku
• Francouzští řidiči mají velice specifický způsob balení věcí na dovolenou – nacpou auto až po střechu a co se nevejde, hodí na zahrádku, přes to plachtu, obalí stretch folií a jedou. Vypadá to hrozně a vydává to velice specifický zvuk.
• Ve Francii jsem nenarazil ani na jednu benzínovou pumpu, kde by měli naši běžnou 95. Buď E10, nebo Natural 98. Takže Francií jsem projel pouze na 98.
• Ceny benzínu, zprůměrované z použitých pump ukazují, že ceny benzínu se od našich až tolik neliší, draze na mě působila pouze Itálie a Švýcarsko, kde se pohybovala přes 1,8 Euro, ale myslím, že to bylo způsobeno pouze polohou pump. Naopak v Andoře se tankuje okolo 1,2 Euro, což je docela příjemné.
• Trasu Barcelona – Valencie je v podstatě zbytečné projíždět po placené dálnici, neboť kousek od ní vede úplně stejná, ale neplacená. Důvod jsem nepochopil, ale zpět jsem jel neplacenou v podstatě ve stejném čase.