(http://www.skoda110r.cz)

DomuNovinkyRubrikyDiskuzeR-ChatVzkazyInzerceOdkazyAkceShopČ.K.D.Hledat

Aleš ve stromě.

Jak to na Silvestra klouzalo... až doklouzalo.
25.2.2004 - Aleš Poslat vzkaz , e-mail: holako@seznam.cz

Přečteno: 20751
Komentářů: 161 

ÚVOD

Dovolím si tvrdit, že si myslím, že se k majetku a materiálním věcem příliš neupínám, nicméně na své éRečko jsem byl opravdu hrdý, uvažoval sem, že se začnu na srazech stýkat s eRkařskou komunitou, dojímalo mě, když jsme na sebe na silnici s ostatními eRkaři mávali a pomalu jsem je začínal považovat za součást prezentace své osobnosti. O tom svědčí i to, že si přesně pamatuji datum jeho koupi - 7.8.2002. Stálo v bazaru pod Libeňským mostem na Praze 7, což znamená, že jsem jej zachránil od jisté smrti (bohužel později se ukázalo, že ne na dlouho), kterou by mu za týden přinesla vedle protékající Vltava v rámci slavných povodní tisíciletí. I na to sem byl pyšný. Původně jsem byl smířen s tím, že si ve svých 20ti letech koupím jako svůj první vůz nějakou trapnou Š105-120, přestože takovýto vůz nikdy nikdo v našem příbuzenstvu nevlastnil a pociťoval sem vůči němu lehkou averzi. Naštěstí v momentě, kdy jsem přes plot bazaru zahlédl červené eRko za 13 000 Kč (myslím, že to v daném období bylo jediné éRo ve všech pražských bazarech) a kamarád mi nabídl půjčku hotovosti, bylo rozhodnuto, že ani já nebudu vlastníkem obyčejné škodovky. Vlastní koupě eRka by stála za samostatné vyprávění, nicméně ani dost kuriózní technický stav mě již nemohl od vlastnictví nejkrásnější škodovky odradit.

Přestože jsem nakonec vlastnil eRko pouze 5 měsíců, připadalo mi to jako bych ho měl odjakživa a například pod vánoční stromeček ode mě dostalo suverénně nejvíce dárků ze všech členů rodiny. Už si jich nestihlo příliš užít...

KONEC ÉRA

Stalo se to osudového černého Silvestra 31.12.2002.

Když jsem se toho rána probudil, za oknem byl všude rozpliznutý bílý kůň a čerstvá sněhová pokrývka pokryla krajinu.Okamžitě jsem vyskočil ze spacáku a vyběhl ven z chaty u Třtic u

Nového Strašecího, kde jsme se chystali oslavit příchod třetího roku tisíciletí. Co nejrychleji jsem vyprostil éRečko z pod sněhové přikrývky, abych mohl co nejdříve vyjet na panensky bílé silnice slibující krásné smykové zážitky ještě předtím, než sníh ujezdí ostatní auta a nebo ho dokonce znehodnotí nějaký šílený silničář. Opravdu jsem se těšil - byla to moje první zima, kdy jsem měl k dispozici automobil a na sněhu jsem jel teprve podruhé v životě (už při té první jízdě ve vojenském prostoru v Bělé pod Bezdězem jsem zažil mimo jiné skok do příkopu - mělo mě to varovat).

Byla to skutečně nádhera, hned při výjezdu na silnici jsem na svých téměř dokonalých slickách (suchý sníh=suché pneumatiky - teoreticky to mělo fungovat) vytočil krásné polohodiny. Tak jsem se na vrcholu blaha klouzal a smýkal kolem polí a vesnic, až jsem jízdní vlastnosti lehkého a tedy velmi skromně zatáčejícího předku eRka před jedním klesajícím esíčkem lehce přecenil a sjel do poměrně hlubokého příkopu. Popošel jsem se tedy přeptat pár kroků do vesnice po nějakém odtahu, kde jsem ihned narazil na borce se 120kou kteří byli do vytahování jako diví. Ještě než jsme ale stačili škodovku pořádně zapřáhnout, jeli kolem na pařbu nějací zálesáci s pohonem 4x4, takže éRečko bylo nakonec vytaženo jimi. Beztak škodovce právě došel benzín. Nakonec se všichni podivili, že jsem na těchto gumách vůbec dojel až sem. Vysvětlil sem jim, že když jsem vůz koupil, měl obuty všechny možné pneu od 175/60 R13 až po 155/80 R14 a byl jsem vůbec rád, že jsem sehnal alespoň pneumatiky stejného rozměru, natož abych se ještě zabýval vzorkem (jednu jsem dokonce získal tak, že jsme ji našel v křoví za vesnicí - a nebyla to ta nejhorší).

Pokračoval jsem v krasojízdě, až jsem se zase vrátil k naší chatě. Viděl jsem, že na zahradě stojí kamarádi, tak jsem jim chtěl předvést krásný smyk v pravoúhlém odbočení na polní cestě před chatou. To se sice podařilo, avšak na cestě, kam se auto vejde jen taktak i za normální situace, jsem na výjezdu podcenil kontra-smyk zadku a téměř pod plynem to narval do plotu chaty. ÉRu se vůbec nic nestalo, ale plot to trochu nevydýchal a přerazil se dokonce i jeden betonový sloupek. Moje červené peklo zůstalo zaklíněné napříč cesty a již podruhé muselo být vytahováno jiným vozem. Později jsem zjistili, že dotyční náhodní druzí "tahouni" jeli pařit do té samé chaty jako ti první, takže se o hrdost z toho, že táhli eRko mohli navzájem podělit.

I nadále mě svrběly prsty a navíc jsem zjistil, že jsem při prvním tahání zapomněl v příkopu takovou šikovnou železnou tyčku od heveru, což byla výborná záminka k tomu jet se ještě jednou projet. Po ujištění, že pojedem opravdu pomalu, se vedle mě posadil ještě spolujezdec, jehož identitu mám v rámci možností lehce tajit, aby jí náhodou nezjistli nepovolaní členové jeho příbuzenstva - říkejme mu tedy třeba David Cooperfield (protože to bez úhony přežil). Slib pomalé jízdy se dařilo celkem plnit, jelikož už při rychlostech nad 100 km/h bylo citelné, že se éRečku ani v mírných zatáčkách nechce příliš zůstat na silnici, nyní se sám sobě divím, že mě nenapadlo zpomalit. Ve vesnici jsem v jednom sjezdu navštívili asi při rychlosti 15km/h trávník a navíc začalo trochu více posněhávat a přes namrzající stěrače nebylo příliš vidět na cestu. I Cooperfield začal důrazně doporučovat abychom zpomalili. I mě se začalo zdát, že už to stačilo. Ve víceméně výletním tempu jsme se tedy vraceli přímo k domovu a věnovali se lehké konverzaci. Díky tomu jsme do osudné zatáčky najížděli rychlostí pouze 60-70 km/h. Už jsem zde jel podruhé, poprvé to bylo ještě před první návštěvou příkopu a jel jsem tehdy zcela určitě rychleji. Povrch zatáčky byl bohužel vlivem průjezdů ostatních vozů patrně již hladší, než při prvním průjezdu a patrně jsem si i hůře najel, protože jsem nepovažoval za nutné se na jízdu v tomto pozvolném tempu nějak výrazněji soustředit. Kdo čeká napínavé popisování mého zápasu s vozem před osudným nárazem, čeká marně. Prostě jsem zatočil volantem a ono to jelo stále rovně a předek se nechytl ani po ubrání plynu. No a pak už sem jenom viděl, jak skáčeme do pole a řítíme se přímo na strom, široko daleko jediný na této straně silnice. Ještě jsem stačil na Cooperfielda vykřiknou "Honzo drž se!", dát před něj instinktivně ruku. Celkem se divím, jaké jsem udělal altruistické gesto, sám bych řekl, že v podobné situaci spíše budu spíše sobecky myslet sám na sebe a držet se všeho možného. No a pak už se předek složil o strom. Ještě předtím se eRko trochu zbrzdilo skokem do pole, nárazovou rychlost si netroufám odhadovat, ale vzhledem k tomu že jsme přežili a vzhledem ke stupni zkorodovanosti karoserie bych to tipoval tak na 30-40 km/h. Jediné co možná trochu šlo dělat bylo pokusit se točit volantem rychle doleva, aby auto vylétlo ze zatáčky jakoby více rovně, ale to by se již dělo v letu nad příkopem, takže pochybuji, že by to vůbec mělo nějaký efekt, a pakliže ano, tak možná pouze takový, že by to šlo na strom více rohem nebo dokonce bokem, což by pak odnesl Cooperfield. O případném zatáčení ruční brzdy si myslím to samé, s tím rozdílem, že pak bych to zase odnesl já, a že by stejně asi moc nefungovala. Takhle to dopadlo úplně ideálně, dokonce šel hlavní náraz i mimo tyč řízení, takže se neposunula. Kdyby se ten předek tak nesložil, tak bych si skoro ani nevšiml, že jsme nabourali. Já jsem neměl ani žádnou otlačeninu od pásů, naprosto nic, a přestože jsem se držel volantu jenom jednou rukou, žádný náraz jsem v podstatě nevnímal. U Cooperfielda se posunula přístrojovka a podběh cca o 10 cm dovnitř, naštěstí prokázal velký talent na spolujezdcování a patrně měl nohy složené tak šikovně, že se pouze škrábl do kolena a bouchnul do kotníku, jinak také nic. Když na dotaz "Dobrý?" odpověděl cosi kladného, pocítil jsem k němu silnou vděčnost. Vypnul jsem tedy zapalování a světla a vyskočili jsme ven z auta - dveře jsme otvírat nemuseli, ty se při nárazu otevřely sami. Vybourat se na biku je podstatně horší, ale zase se tam lépe vyhýbá stromům. Pochopitelně je pravda, že pokud bychom jeli trochu rychleji a skládalo se to stejně ochotně (jako že určitě ano), už by to bylo podstatně horší. Začal být cítit benzín, jelikož vytékal z velmi poctivě zdeformované nádrže do pole. Neměli jsme nic, do čeho by se dal chytat, naštěstí díky prohnutí nádrže nevytekl všechen a nedošlo tak k výraznějším ekologickým škodám.

Při následné obhlídce vraku jsme k velkému překvapení zjistili, že se u spolujezdce přetrhl pás ve švu u uchycení u sloupku, kde je zdvojen - naštěstí až po splnění svého zádržného poslání. Šáhl jsem si tedy pro jistotu na Cooperfielda ještě jednou, abych zjistil, že opravdu přežil, a poděkoval tkanině, že to měla takto přesně spočítáno. U řidiče bylo zase celkem zajímavé, jak byly všechny pedály zarvané až na pření stěně tak, že vůbec nešly zmáčknout.

No a pak už bylo postaráno o zábavu na celý den, každý kdo projížděl kolem se u nás zastavil, dobře jsem s každým pohovořil, vyslechl jsem si různé radostné i smutné životní příběhy od kolem projíždějících traktoristů, automobilistů i autobusáka, a též různé rady, převážně zcestné, jako například "zavolej hned policajty" - taky sem je zavolal, a když sem si uvědomil, že je to blbost, a volal jim zpátky jestli bych to nemohl odvolat, byli celý nadšení, jelikož toho prý měli moc a stejně by přijeli až někdy k večeru - tedy zhruba v době, kdy nakonec dorazila odtahovka (prý bylo kolem Prahy, odkud jela, slušné náledí).

Alespoň jsem tak byli vděčnou atrakcí pro obyvatelstvo z přilehlých vesnic. Zejména ti škodovkáři, co mě ráno tahali z příkopu a nyní lyžovali na silnici zapřažení za autem, sebou málem flákli o zem, když viděli éRečko ve stromě. Jediné, co mě vytáčelo, byla neuvěřitelně pomalá jízda všech kolem na široký dohled projíždějících aut - nechápu, na co si lidé pořizují drahá moderní auta, neřkuli specielně čtyřkolky, když s tím pak v těchto ideálních podmínkách jezdí jako na sraz maturantů po sto letech. Časem přijely z okolí i další dvě eRka rozloučit se se svým sourozencem, s jedním jsme navázali poměrně přátelský vztah. Pár hodin přišla u éRa strávit i jedna pohledná domorodkyně, avšak mojí nabídku na soulož v exklusivním prostředí nepoškozené zadní části eRkového interiéru odmítla s argumentem, že je věrná, a ani když jsem jí naznačil, že v eRku je to něco úplně jiného a nepočítá se to, nepřipadalo jí to jako dobrý nápad. Opravdu nechápu, kam se ten svět řítí, když už ani romanticky umírající eRko nezabralo. Naproti tomu nakládání éRa na odtahovku bylo poměrně veselé a zaměstnalo spoustu přihlížejících. Dokonce jsem ho při té příležitosti i bez problémů nastartoval, nicméně stejně nebylo kam sešlápnout spojku a nešlo zařadit.

Teprve když jsme se díval za Avií odnášející mé éRečko do vzdáleného šera, došlo mi, jakou citovou újmu jsem s jeho ztrátou utržil.

EPILOG:

Tak exklusivní vozy jako éRa mají svou hodnotu i po smrti, za dárcovství jeho orgánů jsem nakonec obdržel celých pět tisíc, takže jsem dokonce i po zaplacení odtahovky, parkovného, telefonátů a autobusů vyšel se ziskem. Ale hlavní je především to, že ve skutečnosti eRko nezemřelo. Papíry s motorem jsou prodány bývalému závodníkovi a jeho synovi, (teprve při setkání jsme zjistili, že se už vlastně známe z bikových závodů - nyní staví eRko a 130RS). Zbořený zbytek karoserie si odvezl člen známého Fastback Rally Teamu účastnícího se ČM Poháru Rally, na což jsem obzvláště pyšný, a dle posledních informací jsou pravé dveře na jejich krásné Š130RS právě z mého mazlíka! :o)

ÉRo je tedy mrtvo - ať žije éRo !!!

No, a nakonec mi ještě večer volal můj kamarád, který se svou půjčkou výrazně přičinil o mé vlastnictví éRa, abych ho přijel odtáhnout od Jičína, kde se mu u jeho Volva přetrhl rozvodový řemen a díky utajené speciální úpravě se mu tak zničil prakticky celý motor.

Byl to opravdu motoristicky vydařený Silvesr. Už se těším na ten další. Hlavně, aby bylo dost sněhu. :o)

AlesGute (holako@seznam.cz)

[Fotogalerie]

Vaše komentáře (20 nejnovějších):

[Komentovat článek] [Všechny komentáře (161)]

[Registrace]Škoda 110 R tuning (http://skoda110r.cz)

Výňatky a fotografie ze serveru skoda110r.cz nesmí být použity bez výslovného svolení autora.
Jan Pavel (Džon) email: jpavel76_gmail_com